Každým rokem, když přichází zima, docela se těším, až uhodí mrazy. Ne proto, že bych byla vyznavačkou otužování. Už při té myšlence ve mně tuhne krev. Velice ráda se zabalím tak, že mě ani známí, na ulici, nepoznávají.
o   Vydám se daleko za město, až tam, kam lidé už nechodí a kochám se.
o   V tu chvíli mi připadá, že není nic krásnějšího než zamrzlá příroda kolem.
o   Pokud jsou mrazy opravdu silné a trvají delší dobu, zamrzne i potok. A to je teprve podívaná.
o   Vypadá to, jako by se zastavil čas.

Kolem absolutní ticho a já mám chvíli jen na své myšlenky. Dívám se na závěje a přemýšlím, kolik vloček muselo spadnout, aby tak vyrostly. Každá je prý docela jiná. Jedinečná. Největší sněhovou vločku zaznamenali, v roce 1887, v Americe. Měla v průměru třicet osm centimetrů. Ještě, že jsem v Čechách.

Jako ve snu

Jsem ráda, že ledová krása neokouzluje jen moji maličkost, ale dokáže fascinovat i některé nadšence.

Ti dovedou zimní přírodě ještě trochu pomoci, a tak vznikají
o   krásné ledové sochy
o   pohádkové ledové zámky
o   kouzelná ledová bludiště.

Ve Vysokých Tatrách postavili, ze sedmdesáti tun ledu, rovnou celý chrám. Vše vypadá, jako by se Vám to jen zdálo. Vše je průsvitné, a proto to působí tak trochu nadpozemsky. Průsvitní psi, sloužící, sloupy. Aby se ta ledová nádhera neroztála, přikryli jí speciální střechou.

Kdy má svátek sněhulák?

Musím obdivovat šikovnost některých lidí. Docela mě to inspirovalo, a tak přemýšlím, jestli bych také nemohla něco postavit, vysochat. Dnes tolik nemrzne a sníh docela lepí. Tak s chutí do toho.
·        Za půl hodiny stojí na kraji lesa krásný, bílý, usměvavý chlapík.
·        Takového v Tatrách určitě nemají.

Hlavně nesmím zapomenout přijít osmnáctého ledna. To mají sněhuláci svátek. Tak nezapomeňte na toho svého a pořádně to s ním oslavte. Třeba čokoládovou zmrzlinou.